Lyžařský kurz 7. 2. - 13. 2. 2009 - JAK TO VIDÍM JÁ?
Tak jako každý rok v tuto dobu připadla na mě povinnost napsat pár slov o letošním lyžařském kurzu. Je dobré zhodnotit, co se povedlo, co bylo dobré, co naopak ne a je třeba to změnit, tím spíš, že jsme po letech změnili místo pobytu. Ubytováni jsme byli v prostorné chatě pana Kočici, bývalého Bánovjana, na jídlo jsme chodili do vedlejší restaurace. Uvítali jsme, že až na malé výjimky tu kromě nás nikdo další nebydlel, což se nakonec ukázalo být strategicky velmi důležité. Letos nás bylo málo, „jen“ 28 sedmáků a 4 osmáci. Musím přiznat, že jsme vyjížděli trochu s obavami, jaké to letos bude. Letošní sedmičky jsou kázeňsky problémové /byť ne všichni/, objevily se i názory, že žáci s kázeňskými opatřeními v pololetí by měli zůstat doma. Mockrát se ale ukázalo, že ti, co mají problémy s autoritami ve škole a kázeňská pravidla jim moc neříkají, projeví se mimo školu a vyučování úplně jinak, tedy v tom lepším světle.
Cesta proběhla v pohodě, ubytování taky /není nad to si rozdělení pokojů připravit dopředu/. Ze zkušenosti víme, že první noc bývá nejrušnější – nové prostředí mimo domov, první dojmy a očekávání dalších, únava zatím žádná. Tak to vždycky bylo, je a bude. Opravdu jsme naivně nepředpokládali, že by všichni na povel usnuli, ale skutečnost posléze předčila naše očekávání. V tom negativním slova smyslu většina to pojala jako velký mejdan a nedbala, že kromě nás tam měl majitel ubytovaných pár hostů. Ráno se tedy věc vyřešila dřívější večerkou, aby se ten spánkový deficit srovnal, v očekávání, že je to první a zároveň poslední výstraha.
Výcvik probíhal v nedalekém lyžařském areálu Mezivodí. Musím říct, že letošní skupina byla na lyžování mimořádně šikovná. Za první dny se i to poslední družstvo naučilo vyjet na vleku nahoru a nějak sjet dolů, každý podle svých možností. Opravdu radost! Jen škoda, že to tak nebylo se vším. Zjistili jsme k pramalé radosti naší a pak i děcek, že nemůžou zůstat ani na chvilku bez činnosti a dozoru. Volný čas mezi lyžováním a večeří nesloužil jako jindy k odpočinku, přípravě večerního programu nebo jen tak povídání, poslechu hudby, ale kraválu, běhání a mlácení dveří, ošklivým vulgárním nadávkám, a to i mezi některými děvčaty. Někteří dokonce bez dovolení a proti předpisům, které se svým podpisem před odjezdem zavázali dodržovat kvůli vlastní bezpečnosti, opustili chatu, byť jen nedaleko. Nám dospělým tedy opravdu nezbývalo než nuceně organizovat i to málo osobního volna, které po náročném dni zbývalo.
Kromě lyžování a závěrečného závodu ve slalomu jsme v odpočinkovém odpoledni stihli odehrát turnaj ve stolním tenise, jen škoda, že se nepřihlásilo víc hráčů.
Součástí stravování je služba, tedy úklid stolů po každém jídle. A tady jsme narazili u některých na obrovskou neochotu udělat něco pro druhé, ba naopak nejlépe kdyby jim ti ostatní posloužili. Za všechno hovoří naprosto vážně míněný dotaz, kdy budou mít službu taky učitelé, aby to prý bylo spravedlivé. Že by nebylo za celý týden dost patrné, že pedagogický dozor funguje na rozdíl od dětí troufám si říct 24 hodin denně a na dobu pobytu přebírá za děti veškerou zodpovědnost, aby se v pořádku vrátili domů? A už vůbec se mi nechce /ale přesto to udělám/ napsat reakci jednoho na dotaz spolužáka, zda odnést talíře z učitelského stolu: „Na to bych sa tak akorát vy…..“
Večerní program se připravuje po družstvech /vloni to bylo po třídách, dvou sedmičkách a dvou osmičkách a bylo to víc než skvělé/, ale letos to zůstalo jen na pár tahounech a ostatní se vezli, ba ty aktivní ještě shazovali a dali se slyšet, že takové kraviny dělat nebudou. Výsledkem hádek byla další zkrácená večerka . Opět se potvrdilo to, co v těchto třídách platí už od šestky – na menšinu nepřizpůsobivých a troufám si tvrdě říct i nepříliš vychovaných jedinců doplatí většina slušných, kteří se neozvou z pohodlnosti či ze strachu nebo jen čekají, kam se přidat. I na tomto kurzu byla fajn děcka , díky kterým jsme se přesvědčovali, že stojí za to pro ně něco udělat a zažít každý den něco pěkného. Bohužel to všechno pak přehluší ten mnohem silnější dojem z negativních jevů. Na jedné misce vah je dobrá nálada, zábava, legrace, skvělé zážitky a dosažené výkony, na druhé misce pak hrubost, neochota pomoct komukoliv, vulgární výrazy a drzé chování vůči dospělým /je to tak i doma?/.
Počítali jsme to, jezdíme spolu s malými personálními obměnami na lyžáky víc než dvacet let a na kurzech s námi byla i spousta rodičů našich dnešních žáků. Těch zážitků bylo moc a to pěkné určitě mnohonásobně převážilo nějaké nepříjemnosti, tu spoustu příprav a práce, jinak bychom to určitě nemohli a nechtěli tak dlouho dělat. Tím spíš nás mrzí to celkové letošní zklamání. Vždycky jsme zastávali názor, že na horách se „sní, co se upeče“, na místě se všechno vyříká a vyřídí, ale letos jsme byli donuceni k výjimce, tedy kázeňskému opatření.
Ke kladům patří také to, že až na moje koleno se při výcviku nestal žádný úraz /teď nepočítám ty způsobené vlastní neukázněností a neposlušností/, takže zdravotník neměl moc práce.
Na závěr bych chtěla vzkázat: Těm „pseudohrdinům“, kteří mají lví podíl na negativních dojmech, aby se nad sebou včas zamysleli, jinak v životě tvrdě narazí a vrátí se to jim i rodičům, pokud své postoje nezmění. Těm ostatním pak, aby se nedali otrávit a nebáli se dát hlasitě najevo svůj názor a nesouhlas s nepravostí.
Za dospělé účastníky Lenka Švehlíková
